Chyceni v síti 1 - Trocha historie

Narodil jsem se do úplně jiného světa než je ten, ve kterém žiji! A nejen narodil! Já jsem v tom jiném světě vyrůstal, byl jsem v něm nějak vychováván a formován. Jenže vývoj nezastavíš! A že to byl fofr,jakým se svět kolem mně měnil!

Mladším čtenářům bych chtěl objasnit pár skutečností.
Když mi bylo 15, neměla většina lidí ani svou pevnou linku. Kdykoli jsem chtěl někomu něco sdělit, musel jsem za ním jít, nebo mu poslat dopis. Trochu rychlejší formou bylo poslat telegram, který ale vyšel poměrně draho a jeho doručení do malých obcí bez místní pošty trvalo také až 24 hodin. Když jsem chtěl zavolat svojí mamce z Prahy do vesničky Štědrá do práce, musel jsem spojení objednat na meziměstské ústředně a čekat i několik hodin než mi zavolají a spojí nás.
Svůj první soukromý telefon jsem měl v roce 1989 a byla to tzv. podvojná linka. To znamenalo, že když telefonoval soused, měl jsem obsazeno i já a naopak.

Ve stejném roce jsem viděl první telefax. Měli jsme ho v práci, kam ho kdosi přivezl z Vídně. Na tehdejší dobu to byla super mašina! Měla 40 pamětí, časované odesílání zpráv i paměť na zprávy, které přišly ve chvíli, kdy v zařízení chyběl papír.

V roce 1993 jsem viděl první počítač. Kamarádka si ho přivezla z Německa. Fungoval pod DOSem a k žádné síti připojený nebyl. Ale fascinoval mě!

O rok později jsem se seznámil s digitální telefonní ústřednou Harris. Ta už dokázala evidovat i účtovat hovory, spojovat je na jméno i bez znalosti linky a měla i voicemail.

Někdy v té době jsem měl zapůjčený takový speciální počítač pro nevidomé. Měl jen brailskou klávesnici, ale obyčejná se k němu dala připojit. Mluvil takovým zvláštním elektronickým hlasem. Paměť byla 44 KB a na disketu se vešlo 792 KB. Tehdy jsem se poprvé připojil k tzv. BBSce, na které byly ke stažení časopisy pro nevidomé uživatele. Stažení jednoho čísla 100+1 trvalo po telefonní lince cca 18 minut. Ato bylo jen 100 KB textu!

Eureka A4 - počítač pro nevidomé

 

 

k

Až ve svých 30i letech jsem vlastnil něco, čemu už se opravdu dalo říkat počítač. Na internet jsme se připojovali přes telefonní linku tzv. dial-up modemem. Kdo ty doby pamatuje, ví, jak bylo k vzteku, když vám spadlo stahování nějakého souboru a vy jste se museli znovu připojit. První myslím čtvrthodina připojení vás totiž vyšla draho. Mělo to ale tu výhodu, že si člověk před připojením rozmyslel, co na internetu chce. Pak počkal na 18:00, kdy bylo spojení levnější a hurá na síť. Ze své vlastní zkušenosti i z hovorů s přáteli vím, že jakmile jste se odpojili, napadlo vás něco, co jste ještě chtěli přečíst, nebo stáhnout.

Když jsme se v r. 2001 přestěhovali do našeho současného bytu, měl jsem nesmírnou radost především z toho, že je tu kabelovka a tudíž rychlejší, celodenní, paušálem účtovaný a proto svobodný internet! Od té doby se připojení několikrát zlevnilo a mnohonásobně zrychlilo.

Proč tady o té historii píšu? V úvodu jsem zmínil několik otázek. Jedna z nich byla, jestli dokážeme vychovávat děti ke správnému používání internetu, když nás samotné v tom nikdo nevedl a nevede. Musím s lítostí říct, že počítač v mnoha mně známých rodinách funguje stejně jako i televize coby prostředek, jak dítě zabavit, aby neotravovalo s něčím jiným. Nesetkal jsem se s tím, že by nějací rodiče vysvětlili svému potomkovi, jak počítač vlastně funguje, co a kde se dá na internetu dohledat, jak se na něm chovat bezpečně, kam nechodit, co o sobě neuvádět. Vidím-li nějaké dítě kolem deseti let věku u PC nebo tabletu, je většinou na Facebooku, kde hraje nějaké hry, nebo na Youtube, kde si pouští písničky a filmy. To sice není nebezpečné, ale je to to maximum, které lze dítěti na síti nabídnout?

Bohu díky nemám za žádné dítě odpovědnost. Ono je dost těžké kontrolovat sám sebe! Trávím u počítače hodně času. Můžu asi říct, že většinou nějak užitečně, ale určitě to neplatí vždycky.

A co vy?